Původ ohařů
Od 14. století se na různých místech Evropy, nejdříve však v oblasti Pyrenejského poloostrova, začínají z velkých honičů vydělovat lovečtí psi, vyznačují se novým způsobem práce: už zvěř nehoní, neštvou, ale vyhledávají nosen a její přítomnost charakteristickým způsobem ukazují lovci. Než se tento způsob změnil k dokonalosti kterou dnes předvádějí Pointři, Setři i kontinentální Ohaři, uplynulo několik století.
Pro jejich vývoj byla rozhodující lovecká práce, zejména však vynález střeleckých zbraní na počátku 15. století, ale hlavně v polovině 16. století objevují se lovecké ručnice s kolečkovým křesacím zámkem. Výrazný pokrok přinesl vynález křesacího zámku na počátku 17. století a následně zavedením brokovnicového náboje.
Vedle honičů se objevuje lovecký pes nového typu, ohař. Jeho nejstarším typem byl španělský "bracce de punta" v jehož jméně se ozývá návaznost na honiče a brakýře. Jeho přímými potomky jsou dnes Španělský ohař a Portugalský ohař.
Velká záliba šlechty, která byla rodově, společensky i politicky úzce propojena, v lovecké kratochvíli, vedla k rychlému šíření tohoto typu loveckého psa po celé Evropě i do velké Británie, kde se stal pointrem, psem který "ukazuje" vystavuje zvěř. Stranou nezůstala ani střední Evropa, včetně království českého, které mimořádnou měrou přispělo k vývoji ohaře drsno - čí hrubosrstého ( viz Český fousek ).
Na německém území byli známi tzv. staroněmečtí ohaři, kteří však až do poloviny 19. století netvořili výraznější samostatný typ, šlo spíš o ohaře na německém území. Výjimkou byli až zvláštně zbarvení wüntemberčtí ohaři, kteří vykazovali četné znaky velkých honičů, zejména typu Svatohubertského psa, včetně na ohaře nezvykle velkých, zavěšených ušních boltců a krčního laloku. Vyznačovali se určitou váhavostí, ale o to větší vytrvalisti, zbarvení byli trojbarevně, krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psy, tzv, tygři pstruhovaní, hnědě žíhaní se žlutými znaky nad očima, na ženichové partii, na hrudi, na vnitřních stranách končetin, na tlapách a pod nasazením ocasu. Tito ohaři se zřejmě stali základem, k němuž němečtí chovatelé v letech 1860 - 1880 přidali krev tehdy známého španělského ohaře, rovněž těžšího typu a přímého předchůdce anglického pointra. a opětně posílili noc psem svatuhubertským.
K prvním chovatelům patřil princ Albrecht zu Solms-Bauenfels z Hannoverského domu (kolem roku 1870) a dále např. Julius Mehlich z Berlína, který využil ve svém chovu v roce 1883 přímo anglického pointra a setry. Pro další vývoj všech variet, dnes samostatných plemen německých ohařů, měla rozhodující význam hannoverská výstava ohařů v roce 1879, na niž byly stanoveny základní znaky jednotlivých plemen ohařů. Už v roce 1817 lze však najít popis německého krátkosrstého ohaře v díle Der eigentliche Hühnerhund veterinářeWaltera. Obdobný typ psa zobrazil na své rytině J. E. Ridinger - pod týmž jménem - již kolem roku 1722.
Klub chovatelů byl 1891, pečlivou chovatelskou činností vytvořil z německého krátkosrstého ohaře jednoho z nejvšestrannějších, a proto též nejrozšířenějších ohařů a loveckých psů vůbec.